To, čeho jsem se mírně (a jako vždy zbytečně) obával, se stalo realitou. Kvůli spolupráci s
německou společností jsem byl spolu s naším ředitelem a kolegou vyslán na služební cestu do
Essenu v Německu. Protože cestě předcházelo společné jednání v Praze ve středu, nešlo jinak, než cestovat zpět do Německa s nimi a to samozřejme letecky. Zpátky v pátek odpoledne. Měl se odehrát můj první let v životě a to navíc nikoliv za zábavou, ale za 3 dny tvrdé dřiny v angličtině :) Nemusím připomínat, že celou středu jsem i během jednání spíš myslel na ten let, než na to, co mi kdo říká :) Jenže protože jsem fanatik do dopravy, hned jak jsem vešel do terminálu 2 na Ruzyni, byl jsem jak ryba ve vodě. Odbavení proběhlo v pohodě, bezpečnostní prohlídka taky, a už jsem se vezl busem k
letadlu. Co mě tedy dost překvapilo, bylo to
malé letadlo a vevnitř dost stísněné, tyto regionální lety jsou prostě už spíš něco jako autobus, ale je tam míň místa, což mi moc klidu před prvním vzletem nepřineslo. Nakonec ale bylo všechno v pohodě, vzlet sice není nějak příjemná věc, zvlášť když během stoupání začne pilot vehementně zatáčet, pohled z okna jsem protentokrát vynechal, takže se to dalo. Kromě napětí z neznámého se s mým tělem nic nedělo ;) Jak jsme vystoupali do správné výšky, Pavlíkovi viditelně otrnulo. Začal jsem si vybírat místo u okna a hned jsem si tam přesedl, vytáhl foťák, oslnil letušku žádostí o povolení v němčině a začal fotit. Poměrně dlouho mi trvalo si uvědomit, že nekoukám na satelitní mapy na googlu, ale že ty vesnice hluboko pode mnou jsou realita.
Proběhlo pár turbulencí, ale spíš, než něco nepříjemného, mě pobavily. Klesání mě nemělo ani šanci nějak ublížit, protože jsem kvůli pozorování země pode mnou neměl na nějaké pocity čas. Pohled například na povrchový uhelný důl zvrchu při západu slunce byl geniální. Až tak, že jsem zapomněl fotit. Samotné přibližování se na
letiště v Düsseldorfu jsem ale už fotil:
Po příletu nás němečtí kolegové odvezli do
hotelu a za hodinu jsme s nimi šli do
hospody. Byla to fajn hospoda, a musím říct, že
pivo bylo vynikající. Jídlo bylo taky supr, měli jsme vepřové medailonky na houbách. V Essenu a okolí je populární houba
Pfifferling, a protože já jsem absolutní neznalec hub, až v Brně jsem zjistil že to byla naše
liška obecná :) Tuhle houbu jsme tam jedli prakticky každý den. Po 3 pivech se usínalo dobře.
Čtvrtek byl nabitý jednáním a celkem jsme v jejich sídle potkali snad 15 lidí, ale vše probíhalo zdárně. Večer byla v plánu procházka městem a večeře, tentokrát už v restauraci. Město Essen velmi doplatilo na to, že bylo sídlem Kruppových továren na zbraně, takže z centra toho příliš nezbylo a většina budov byla postavena v novém stylu. Městu Essen se říká "Einkaufstadt - město nákupů" a je to skutečně pravda, protože nic jiného se v tom městě nedá ani dělat. Kolegové hodnotili město kriticky, ale já jsem s vědomím toho, jak to tu vypadalo v roce 1945 byl spokojenější:
Po okruhu středem města jsme zakotvili v
restauraci, kde mi chutnalo
jídlo a
pivo nejvíc z celého pobytu. Absolutně bez chyby. Po třech pivech následoval ještě Schnaps, což tentokrát byl
Akvavit, konkrétně značka
Linie. Už jsem pil lepší tvrdý alkohol, ale nevadilo.
Pátek dopoledne již se dolaďovaly detaily a v poledne nás odvezl ředitel do "trochu" lepší
restaurace ve
vodním hradu (zajímavé bylo jak úroveň postupně stupňovali), kde jsem se s trochou improvizace přizpůsobil už složitější etiketě stolování, kterou jsem dosud nemusel používat :) Potom nás odvezl do Düsseldorfu na letiště, odkud jsem absolvoval let #2 , přičemž se mi podařilo si prohlédnou celou Prahu z výšky, i když škoda je, že nebyl čas fotit a taky jsem neseděl u okna a letadlo bylo plné. Doufám, že se mi podaří si takhle užít každou služební cestu.
